Sen o nitru

Nehybná tma

Nicota, černo černá tma, která trvá roky, desetiletí, století.. ..věky. Sametová tichá dokonalost, jenž obsahuje celý prostor. Prvotní uvědomění blahodárného prožitku klidu procitl v nádherný jasný bod. Ojedinělý zářící hvězdu jasného světla lásky.

Základní element, kapka kosmické esence, která každým věkem se šířila vesmírem. Světelná záře byla jasnější a v poklidné sametové tmě začala novou éru.

To byl začátek růstu, zkušenosti, manifestace, to byl začátek života.

Světlo lásky plynulo vesmírem a v poklidné samotě se objevila první touha po vzájemnosti, interakci. Další hvězdy se objevily jak se intimita šířila do všech směrů.

Paprsky slasti se potkávali a tančily spolu. Vytvářela se nová zkušenost. V každé hvězdě byla vibrace života, a každé setkání bylo přitahováno vědomím. Které zažívalo různorodost těchto esencí. Tyto prožitky utvořily komunitu a vznikly galaxie. Směs barev a rytmů rozvlnila vesmír do jemnějšího plynutí.

Bylo tu více než jen mírumilovná sametová tma, bylo tu milující světlo, pohyb a hmota.

Vesmír se začal vyvíjet.

Slunce

Ve vesmírné melodii byl nový rytmus , rytmus tepajícího srdce, v jedné hvězdě se objevilo vědomí, které přitahovalo nekončící radost, nekonečný jas, srdeční euforii.

Nejprve to byla drobná kulička, světélkující hlavička špendlíku, která se jen občas pousmála. Nejniternější touha se objevit, která vzešla z interakce hvězd a jejich harmonie, rovnováze, bylo impulsem pro tento zářící květ radosti.

Uvědomění této hvězdy sílilo v překypující pocit radosti, jádro bylo více a více žhavé a začalo růst. Zažívalo změny rytmu, nové písně o něžné péči, o dárku, který se zatím může být objeven. Více a více se smálo až do okamžiku, kdy se byl jen smích a radost v poklidných vlnách širého prostoru.

Bylo si vědomo, že je zdroj nové esence, nového prožitku. Po nějaké chvíli začalo zkoumat okolí, naslouchalo hvězdám, jejich vibracím a tomu co vyjadřovaly.

"Ah, já se něčeho dotýkám" - blesklo jí hlavou.

"Zdravím milovaná" – reagovala nejbližší hvězda.

"Já tě slyším!?" – vyjeklo slunce překvapeně.

"Taky tě slyším, drahá. To je, ale báječný čas, není-liž pravda?" - pokračovala hvězda, jakoby si povídaly od nepaměti.

"Čas? Co je čas a kdo jsi ty a jak ti mám říkat?" – vyhrkla žlutá kulička nadšeně.

"Ah, jsi tak zvídavé dítě, to je roztomilé", "Já jsem Ara, to je něco jako, ta První, babička hvězd" – odpověděla jí hvězda se smějící se vnitřní autoritou, její světelné paprsky byly jasně a ostré, přec jemné, plné lásky a podpory.

"Ara, Ara? …. Ara!" - zkoumalo slunko.

"Hmmm….., to je senzační jméno, Líbí se mi" – ukončilo s důležitostí.

"A kdo jsem já? Vím, že mám nějaké jméno, ale nemohu na to přijít" – zeptalo se zvídavě.

"Ty má drahá, jsi pevný bod, slunce, plná radosti, nový paprsek vesmíru".

"Paprsek? Co je paprsek? Neznám paprsek."

"Neboj se, dítě, až budeš starší, naučím tě, jak tvarovat tvoji radostnou záři do paprsků."

Slunce rostlo a pomalu se postupně učilo vyzařovat paprsky radosti do všech směrů a širých dálek, tak dalekých, že ani nevědělo, že existují.

Planety

Nespoutané sluneční paprsky se šířily vesmírem. Klidná milující povaha vesmírného prostoru byla obohacena o radost, zvědavost, pozornost a komunikaci.

Proměňoval se do nového stavu, s novými vlastnosti. Byl to příjemný čas plynulého trpělivého růstu.

Slunce rozšiřovalo své vědomí a získávalo nové zkušenosti. Jeho přirozená bezstarostnost, byla oceněna v nových setkáních s hvězdami. Rozpoznalo nové druhy lásky, různorodé rozhovory, mnoho zábavy a přátelství.

Začalo snít o komunitě, soudržnosti, jednotě, kterou zažívalo. Během neurčeného času, se začali ve vesmírném prostoru objevovat nepatrná tělesa, malá tvrdá jádra, semena planet. Zářivé vědomí slunce je pokaždé zvídavě pozorovalo, jakmile se nějaké náhle zjevilo.

Nejdříve se ho jemně dotklo a začalo o něj svoji září pečovat. Objevili se živé vize, a vytvářeli nádhernou podívanou. Každé jádro mělo vlastní styl, vlastní rytmus. Slunce bylo hrdé na každé z nich. Zabalilo je do přikrývky z radosti, lásky a nechalo je o samotě růst. Občas je zabalilo do svých zářících dlaních a přiživilo jejich pečující obal.

Tento obal s nimi rostl a udržoval je v bezpečí, tak vnikla andělské esence.

Souzvuk kosmických jeslí zněl jako příběh, jako báječná balada o vývoji, sebeuvědomování a bezpečí.

Čas plynul, planety rostly, byly vetší a vetší, více se přibližovali svému jádru, své vlastní podstatě. U některých planet se objevily měsíce, a u jiných zase prstence.

Jedna planeta byla jiná.

Sama o sobě snila hluboký sen, sen o živoucím bytí.

Jakmile si slunce všimlo této planety, začalo se jí dotýkat s nesmírnou opatrností, vnímalo, že tato planeta chce načerpat zkušenost vesmíru do vlastního jádra, do své vize, snu. Chtěla také pečovat, chtěla skutečné být součástí života v celé své kráse. Snila o barvách, elementech, rostlinách, zvířatech a lidech.

Celý vesmír vnímal tento sen a byl hluboce dojat, první kapky vody se objevily na zemském povrchu.

Základní vědomí bylo klidné a mírumilovné, účastnilo se všeho, dávalo podporu a odvahu každému snu.

Planeta Země snila svůj sen a vytvářela vlastní tapiserii života.

Zemská atmosféra

Země pomalu rostla, její střed se plnil něžnou radostnou láskou a závazkem pečovat. Na jejím povrchu se častěji objevovala voda, která se ale okamžitě vypařovala. Celý vesmír souzněl s jejím snem a pomáhal ji, již jejich společný sen uskutečňovat.

Ochranný kokon v němž byly planety udržovány se proměnil v ochránce klimatu, v zemského anděla, který zachycoval esenci, jenž planeta vyzařovala do vesmíru. Tu on zadržoval a vracel zpět k jejímu povrchu.

Zrodila se její atmosféra.

Modrá obloha se objevila. Vítr se proháněl a nakupil první mraky. Déšť se spustil s ohromnou silou, až byl celý povrch pokryt vodou.

Země se zalila slzami vesmírného soucitu.

Čas plynul a obrovský oceán se líně převaloval. V pevná skořápce planety jenž již nebyla vidět se objevily trhliny a jimi matka země vsakovala něhu a soucit planetárních bytostí. Jejich podpora dala vzniknout potřebným živinám, jenž se odrážela v pouhé malé kapce vody.

Vynořila se pevnina a živoucí sen byl zřetelnější.

Vyrostly hory, které daly vzniknout nížinám.

Prameny řek vytryskly a voda se valila ze skal.

Řeky tančily a poskakovali ve své nespoutanosti a radostné divokosti zpět do oceánu.

Zemský anděl začal tvořit zelené pláně, lesy a džungle. Vegetace sílila a do vzduchu vracela novou prvek.

Esenci života.

Stromy se šířily a zaplnily celou planinu.

Obrovské džungle s mohutnými stromy jenž se tyčily skoro až k nebesům.

Širé lesy jenž byly poklidnější a tráva plná květin se šířila po pláních kde pro stromy nebylo vhodných podmínek.

Vůně prostoupila vzduch.

I při letmém pohledu na povrch planety země nešlo přehlédnout živoucí odkaz vesmírné lásky.

Modro-zelená planeta se dokázala přeměňovat a růst.

Její sen dle povahy vesmíru naplňoval a spoluvytvářel.

Vize o těle

Vědomí stvořitele se rozšířilo o nové zkušenosti, jenž se ve vesmíru vytvářely, jasně si uvědomovalo, že je ve všem co je. Vidělo se ve hvězdách, slunci, planetách a slyšelo nádhernou symfonii, které z něho vzešla.

Byl pohnut touto změnou, a i ono začalo snít. Sen o ohraničeném plném prožitku.

Zemská melodie byla prvním tahem štětce, navlečená nit v jehle, jenž se spoluvytvářelo v nevšední různorodý gobelín života.

Nechal svojí vizi plynout, kombinoval možnosti, které vypozoroval. Objevil elementy: světla, ohně, hmoty, vody a ducha. Principy a vztahy mezi vším co je. Skrze zemi dostal jasnou vizi o těle jako hmotě, která se rozvíjí z ducha a zkušenosti.

Sdílel svoji moudrost se Zemí. Elementy dostali duchovní záměr, trochu zodpovědnosti, nastavily se skupiny pravidel, toto období alchymie byl dlouhý proces.

Vědomí se učilo jednat.

Když vše bylo nastaveno, objevil se záměr pro tělo, jen ještě chyběla poslední část, část činu a vůle.

Poprvé se soustředil a vytvořil záměr

"DUCHU STAŇ SE TĚLEM VE VŠECH FORMÁCH BYTÍ", vyslovil svůj záměr.

Duchovní síla se uvolnila a uprostřed džungle stál malý chlapec. Kolem něho spousta různých tvorů, která reflektovala esence prožitků, který duch může utvářet.

To byl akt vůle, další zázrak.

Vesmírné vědomí utvořilo uvědomění, a část duchovní esence se stala živoucími tvory, které měli před sebou nové formy prožívání.

Tak vnikl radostný milující tlukot srdce v těle živého tvora, které je na plno prožíváno a uvědomuje si, že je součástí všeho.