Vtažen divočinou

Vtažen divočinou

Sarong se kradl v nočním lese, když v tom ztuhl na místě.

"Do čeho jsem to šlááápl?" zhrozil se.

Bylo to lepkavé a nepříjemné. Sklonil obezřetně hlavu, aby tu věc očenichal, ta ale v mžiku vylétla vzhůru a on začal prskat. Nechtěl na sebe přitahovat pozornost, tak se snažil prskat tiše. Zkoušel tlapku odlepit potaháním, ale ta hmota se ho nechtěla pustit. Instinktivně rozevřel tlamu, aby ji rozkousal.

Jeho mysl se zděsila. 'Co když to bude chutnat ještě odporněji, než to páchlo,‛ snažila se vzbudit jeho pozornost. Když už skoro scvakl čelisti, uvědomil si, že se mu jeho mysl snaží cosi říci.

"Tak to bylo o fous," ulevil si.

Rozhodl se tedy použít sílu a několikrát opatrně tlapou škubl.

"Jak to vidím, bude třeba se do toho opřít," ponoukal ho instinkt.

Sarong ho poslechl a pořádně vší silou zabral. Spojení povolilo překvapivě rychle a Sarong setrvačností udělal několik kotrmelců nazad, až skončil v nedalekém křoví. Nespokojeně vylezl ven a snažil se dělat jakoby nic. Rozhlížel se kolem sebe, zda ho někdo neviděl. Nechtěl si tu hned pokazit reputaci.

'Naštěstí nikde nikdo,‛ pomyslel si.

Nasadil ten nejsebevědomější výraz, který uměl, a elegantně se snažil toto místo opustit. Něco se mu ozvalo nad hlavou a on nečekaně rychle leknutím zavřel oči. Veškeré jeho vnímání se přesunulo do uší. Snažil se jimi zachytit cokoliv znepokojivého.

"Nikde nic, zřejmě!" oznamoval mu sluch.

Vrátil pozornost zpět do jdoucího těla a zhrozil se, že celou cestu šel ze zavřenýma očima a nemá přehled, kde je. Jeho bujnou myslí mu začaly vířit nápady, které mu navrhovaly všemožné scénáře.

'Co bude venku, až otevřu oči?‛

Nakonec mu v hlavě zůstala jediná možná představa. 'Jsi uprostřed palouku a ze všech stran na tebe míří lovci,‛ znělo od ní tak přesvědčivě.

Prkenně se zastavil na místě, aby nikoho svým sebemenším pohybem nepřiměl udělat nějakou hloupost. Oči se mu v mžiku široce rozevřely a tělo zkamenělo hrůzou, kolik těch lovců na něj bude mířit. Oční panenky mu začaly lítat z jedné strany na druhou, jako by chtěly nakreslit každé souhvězdí, které doposud zahlédl. Když nabyl dojmu, že žádného lovce s lukem nevidí, tak opatrně natočil hlavu na jednu a druhou stranu a začenichal, zda mu i nos potvrdí jeho domněnku.

"Ha, nikdo tu není," řekl vítězně a uvolnil se.

Znenadání se ozvalo silné kočičí zamrouskání. Jeho tělo se samo postavilo do pozoru a bez otálení vyrazilo v úprk. Mysl unášena nečekanou událostí se snažila zjistit, co se to vlastně stalo. Jediné, co zpozorovala, bylo, jak Sargon běhá v nepravidelném obrazci ve stejném prostoru. Jeho srdce mu bilo jako o závod a pro mysl nebylo snadné vzrostlou paniku rychle zastavit.

"Musím se uklidnit, jsem přece vlk! Nějakého hloupého zvuku se bát přece nebudu," řekl si a zastavil se na přesně stejném místě, odkud vystartoval.

Když tu se kočka ozvala s ještě urputnější odhodlaností, aby dala najevo, že je opravdu, ale opravdu ochotná udělat dnes večer cokoliv. Znovu nalezený klid byl rázem ten tam a Sarong se s hrůzou zježil. Drastická naléhavost kočičího volání pro jeho bujnou štěněčí mysl byla: 'Někdo toho tvora jistojistě trhá vejpůl.‛

Nebyla to ani otázka mrknutí oka a za ním zůstala rozházená stopa listí a on zjistil, že není žádná ostuda, když i vlk vezme do zaječích.

Utíkal dlouhé minuty. Už ani nepočítal, kolikrát ho cosi švihlo přes obličej, nebyl totiž moc čas uhýbat. Hlavním cílem bylo, dostat se co nejdál od toho masakru. Metry divočiny mu mizely pod nohama a on si začal užívat, jak se jeho nohy odrážejí od země a s každým odrazem se cítil jako vlk na lovu. Strach vystřídalo nadšení a pohyb řídila čirá radost. Zpomaloval do zastavení, aby se zorientoval, kde se teď nachází. Usoudil, že tu je stejné šero jako všude jinde. Oči mu sice již ukazovaly obrysy stromů a i vlnutí krajiny kolem, ale stále neměl sebemenší ponětí, kde vlastně je.

Byl zmaten tímto místem, tolik nových vůní, zvuků a ta proměnlivá živelnost okolí, byl jednoduše v úžasu. Ozvalo se znělé zahoukání sovy. Jeho tělo sebou cuklo, jako by ho někdo vytáhl za kůži na krku. Pevně zabořil nohy do země, nahrbil hřbet, aby vypadal vyšší a výhružně povystrčil hlavu.

"Tentokrát neuteču!" zařekl se.

Když sova seskočila z větve a on zaslechl plochý zvuk jejích křídel, výhružně zpozorněl. Sova si chtěla ověřit, kdo se tu pohybuje a Sarong z vyděšení sice neutekl, ale jakmile spatřil její roztažená mohutná křídla letící přímo na něj, tak sebou praštil o zem tak rychle, že i pro samotnou sovu to bylo dozajista překvapení. Tep Sarongovi vyletěl opět nahoru tak rychle, až dostal dojem, že jeho tlukoucí srdce křičí do prostoru: "Tady jsem!"

Zvědavá sova se v letu otočila a přistála na větvi přímo nad Sarongem. Ten, vědom si její přítomnosti, nutkavě zadržel dech a pokoušel se rozplynout v listí, ve kterém byl zabořený. Noční strážkyně na něj zvídavě pohlížela.

"Malý, psa připomínající tvor, stříbro-modré srsti, která stále ještě udržuje část štěněčích chloupků," dokončila rozbor.

Připomnělo jí to její děti a děti jejich dětí. Byla babičkou velké výří rodiny, která je rozptýlena po tomto poklidném lese. Její srdce se doširoka otevřelo, když si uvědomila, že tento tvoreček je tu zřejmě osamocen. Sarong cítil její pohled, byl něčím povědomý, uklidňoval ho a konejšil. Přestal zadržovat dech a i srdce se mu uklidnilo. Zvědavost ho přemohla a chtěl zjistit, čí pohled ho tak uklidňuje. Obezřetně se postavil a prozkoumával okolí před sebou. Jeho oči ohmatávaly tvary, co byly už schopny rozeznat, ale po stvoření ani stopy.

"Tady na druhé straně!" houkla na něj a zavrtěla se na větvi.

Sarong se opatrně otočil. Nenechal se odradit tím, že se mu chlupy na těle opět zježily. Uviděl její drápy, zobák a už i samotný vzrůst jejího těla budil respekt. Její kaštanové oči konečně spatřily jeho ducha, který se odrážel v Sarongově mimickém pohybu jeho tváře a v očích.

'Ta bezelstnost a radostná zvědavost,‛ řekla si.

"Vítej maličký, já jsem Babula," pronesla po chvíli dunivě hřejivým hlasem.

"Já jsem Sarong," řekl hrdě a vypnul mušketýrsky hruď.

"Tebe jsem tu ještě neviděla?" pověděla zaskočeně.

Sarong chtěl rychle odpovědět, ale zarazil se. Sám začal přemýšlet, co se vlastně stalo.

Vzpomínal si, jak klidně spal ve své boudě na ošetřovatelské stanici, když v tom ho neohrabaně vytáhly ruce bez citu a strčily ho do smradlavé bedny. Klidný večer se změnil v paniku a poplašené tlumené hlasy nějakých mužů. Pak si jen pamatoval puch a tmu a za chvíli jen uslyšel skřípání kol vozu, který se snažil co nejrychleji vyrazit. Skomírající motor řval, co mu jeho stav dovoloval a on se otřásal v bedně, která sebou házela a poskakovala sem a tam. Občas zaslechl slabé zaskučení, které naznačovalo, že i někteří z jeho kamarádů moli být ve stejné šlamastyce.

Ještě si vzpomněl na náhlý výkřik jednoho z řidičů: "Dávej pozor! Srna!"

Autu vzápětí silně zapištěly pneumatiky, jak se jí řidič snažil na poslední chvíli vyhnout. Auto se v polosmyku div nepřevrátilo. Sarongova bedna se několikrát převrátila a z třesknutím dopadla na tichou silnici. Chvíli trvalo, než se jeho tělo přestalo strachy třást, a on se rozhodl podívat, kde to vlastně je. Viděl jen čerň široko daleko. Jeho oči nebyly zvyklé na takovou temnotu a přepadla ho směs pocitů – strachu, zmatku a paniky, ale ty se občas měnily ve zvědavost a nadšení z prostoru, který si postupně uvědomoval.

Sova na něj hleděla s trpělivostí tvora, který má všechen čas světa.

Sarong si uvědomil, že mu položila otázku a on na ní doposud neodpověděl.

"Jsem tu prvně!" řekl s odhodláním dobrodruha.

"Jistě, že jsi, maličký," přikývla. "Kam máš namířeno, cestovateli?" zeptala se trochu žertovně.

"Já jdu tam!" řekl, a z rozhodnutí naznačil čenichem směr, kudy se plánuje vydat, jenže tam byla snad ještě větší tma než tady a to se mu pranic nelíbilo. Okamžitě ho polilo horko z představy, co v té tmě na něj může číhat, tak radši přehodnotil situaci a sebejistě kývl na druhou stranu.

"Ne, vlastně tam," řekl kamenně klidně.

"Ty ve skutečnosti nevíš, viď?" pobídla ho srdečně.

"Ty jsi to poznala?" vyjekl překvapeně.

Babula kývla.

"Já nevím vůbec, kde jsem?! Jsem nezvykle natěšený a vystrašený zároveň," řekl odevzdaně.

"To, kde jsi, zjistíš s východem slunce. Poběž za mnou, ukážu ti místo, kde můžeš přečkat dnešní zbytek noci," pobídla ho a s mávnutím křídel vzlétla do temnoty.

Sarong se za ní rozeběhl, jak nejrychleji uměl, rozeznával okolí už daleko lépe, ale přece jenom byl opatrný.

'Asi jsem v divočině, o které jsem slýchával,‛ řekl si během následování této výří babičky.